S bigamií se člověk nesetká v matrikách příliš často - pokud k takové situaci došlo, dával si dotyčný většinou velký pozor, aby se mu na to nepřišlo. Občas se ale přece jen zadařilo dvě manželství odhalit. Stalo se tak i v případě jistého Petera Kozárika, narozeného v roce 1898 ve Frivaldě na Slovensku.

Úplnou náhodou jsem si při mém oblíbeném čtení starých novin všimla sňatkového podvodníka, o kterém se v první polovině 20, století hodně psalo. Zaujalo mě, že kromě toho, že je jmenovcem slavného spisovatele, narodil se také ve stejném roce jako on.

Říká se, že kukaččích dětí, tedy dětí zplozených s jiným mužem, než je manžel jejich matky, je až jedna třetina ze všech dětí narozených v manželství. Můžeme se jen domnívat, zda stejný poměr platil i v minulosti, protože se jen málokdy dozvíme o tom, že to které dítě se sice narodilo v manželství, ale jeho otcem byl ve skutečnosti někdo jiný.

Když pátráte po rodokmenu, může se vám stát, že některý ze záznamů prostě nenajdete. Nám se to stalo v případě Antonína Zápotockého a sňatku jeho rodičů (a také narození jeho mladších sourozenců).

Seriál o pátrání po předcích jsem před pár lety sepsala pro zájemce z řad amatérských rodopisců, aby to měli se začátky trochu jednodušší. Tady takový návod nemůže chybět, protože pátrání po předcích je úžasná detektivka a najít toho můžete opravdu hodně...

Křestní záznamy ze starší doby často přinášejí nečekané příběhy. Jeden takový záznam najdeme v matrice farnosti Kotouň z let 1735 až 1767 - pojednává o nalezenci, malé holčičce, která byla pokřtěna až ve věku 6 nebo 7 let.

Inu, i k takovým případům docházelo. Jeden takový najdeme v matrice oddaných farnosti Staňkov z let 1902 až 1921. Onou vdovou, která se znovu vdávala, byla Antonie Šlehoferová, vdova po Michalu Šlehoferovi, potulném brusiči z Balkov, a jejím vyvoleným pak Martin Ignác Šlehofer, potulný řemínkář z Balkov. Ostatně sama Antonie byla dcerou Martina Visingera, potulného řemínkáře ze Štipoklas...

To není nic neobvyklého. Vídáme je v matrikách dnes a denně, protože i když Marie Terezie zavedla školní docházku (která se ovšem stala povinnou až v roce 1869, Marie Terezie je v povinnosti nevinně), až do druhé poloviny 19. století jen málokdo skutečně psaní používal aspoň natolik, aby byl schopný se podepsat.

Zápisy v pozemkových knihách jsou různě obsáhlé, někdy je uvedena jen strohá informace o koupi, jindy je rozepsáno všechno, co k takové koupi náleželo, od podílů na gruntu přes dluhy až po vybavení statku, které připadne novému hospodáři. A právě o vybavení statku dnes bude řeč.

V rámci pátrání v rodokmenech narážíme často na osudy lidí, kde i z pouhých matričních záznamů je zřejmé, že dostali od osudu naloženo velmi těžké břímě. I ve svém rodokmenu mám několik takových lidí. Rozhodla jsem se zveřejnit příběh sestry svojí praprababičky, která v životě asi mnoho radosti nezažila a zároveň ukázat, co je možné tak dohledat o člověku z konce 19. století.