Jan Langhans byl průkopníkem portrétní fotografie v českých zemích. Jeho důstojné, mírně retušované portréty jsou v mnohých rodinách schovávány jako památky starých časů.
Jan Nepomuk Langhans se narodil 9. července roku 1851 v Klášteře u Vilémova číslo popisné 12 jako prvorozený syn svých rodičů. Jeho otec byl správcem statku v Klášteře.
Langhans původně studoval potravinářskou chemii, ale místo laboratoře si zvolil světlo, objektiv a temnou komoru. V roce 1876 si v Jindřichově Hradci otevřel první fotografický ateliér, což byla zpočátku jen malá dřevěná bouda s prosklenu stěnou. Firma rychle expandovala. Založil pobočky v Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Náchodě i v Mariánských Lázních, kde portrétoval perského šáha i anglického korunního prince.
Nejznámější zůstává jeho pražský ateliér ve Vodičkově ulici, který otevřel v roce 1880. Brzy se mu říkalo „Továrna na fotografie“ – a nebylo to přehnané. Na začátku 20. století tu pracovalo přes dvacet lidí - retušéři, operátoři, kopisté, knihař, účetní i tzv. přijímací dámy, které vítaly zákazníky.
Langhans byl nejen skvělým fotografem, ale také vizionářem. Používal elektrické osvětlení v době, kdy to bylo spíš raritou než standardem. Jeho reklamní automobil poutal pozornost nejen vzhledem, ale i tím, že šlo v podstatě o pojízdný billboard. Vydával pohlednice, užitkové tiskoviny, investoval do propagace značky a image. Všechno, co dělal, mělo styl.
Langhansovi prošly objektivem tisíce lidí – slavní i bezejmenní. Mezi nimi prezident Beneš, malíř Mucha, houslista Jan Kubelík, herečka Andula Sedláčková nebo lékař Josef Thomayer. Ale i třeba naše rodina opatruje několik rodinnýchp portrétů. Jeho styl byl jasně rozpoznatelný: portréty „do ztracena“ s jemně vymaskovaným okolím působily přirozeněji a živěji než u konkurence.
Po roce 1919 firmu převzal Langhansův zeť Viktor Meisner a pokračoval v tradici. V době největší slávy patřil podnik mezi nejvýznamnější portrétní fotografická studia ve střední Evropě.
Langhans zemřel 22. března 1928 v Černošicích. Ač byl úspěšný, konec jeho odkazu nebyl důstojný. V padesátých letech komunisté znárodnili provozovnu a tisíce skleněných negativů skončily na skládce.
Po roce 1991 byl dům ve Vodičkově ulici navrácen potomkům. V jeho útrobách se nečekaně našly stovky krabic se skleněnými deskami. Celkem se zachovalo kolem 8 000 negativů. Některé zachované fotografie a zajímavosti o historii ateliéru můžete shlédnout na jeho stránkách.
-m-